Nenávidím tě
Nenávidím tě. Nenávidí tě, za to kým jsi! Za to jak se usmíváš. Jak pomaloučku zvedáš nejdříve pravý, a poté i levý koutek, když ti něco udělá radost. A to je jen jeden z tvých mnoha úsměvů. Jak když tě rozesměji, ve své dívčí cudnosti ovládáš emoce a vychovaně si dáváš jemnou ručku před ústa. Ta ústa! Plná, roztomilá, ženská a vždy pootevřená, jako v úsměvu, jako připravena na polibek. Polibek, pro který bych zemřel. Polibek, kvůli, kterému bych zabíjel, jestliže by nebyl určen mně. Ústa dokonale vykrojená, jakoby je tvarovali samotní Andělé. Ne divoce rudá. Jemně růžová, jako když růže vystrčí z kraje jara první okvětní lístky. A přitom úsměvu ti září oči. Jakoby v tvých temně černých panenkách tančili jiskřičky valčík. A při nesmělém úsměvu, když ti upadne nůž při večeři do klína, mžikají ze strany na stranu, jestli tě náhodou někdo neviděl. Ach bože tvé oči. Když ráno vstaneš, jsou temně kakaové. Ale ve světle svíčky spíš medové. A večer když jdeš plavat při západu slunce, tak v záři paprsků, jsou tvé oči skoro zelené. Dokonale a krásně zelené s drobnými hnědými tečkami. Nenávidím, když jdeš k večeru plavat. Když běžíš k jezeru, abys po náročném dni mohla spočinout v chladné vodě. Jak při běhu tvé rusé vlasy vlají a spolu s probleskujícím světlem připomínají plameny ohně. Nenávidím, jak tvé nádherně rudé vlasy, připomínají růže. Tak božsky rudou, jako jsou tvé vlasy, by člověk snad jen těžko hledal na tomto světě. Proč? Proč musíš být sestrou mého nejlepšího přítele? Potřebuji tě! Miluji tě! Ale slíbil jsem, že tě budu chránit spolu s ním. Zradil bych ho?
