GB: Arrival day

Přípravy vrcholí, kufry nejdou dovřít, doklady a redukce do zásuvek někde v  kelu, začátek výletu do Anglie, za cílem procvičit se v jednom z nepoužívanějších jazyků světa. Kupodivu, vše proběhlo hladce, a krom zpoždění, víc než podivné, ... profesorky, jsme se všichni úspěšně dostali do letadla. Vzlítáme, miluji starty a přistávání, to šimrání v břiše, vzrušení když se ta masa kovu odlepuje od země.... A jsme ve vzduchu, přesto že v Praze byla mlha a pocit, že sluníčko ani nevyšlo snad ovládl každého, ale nad mraky, je úplně jiný svět. Ze shora vypadá mlha spíš jako sněhové závěje, na které svítí obrovský žlutý obr. Bohužel let netrval dlouho, Londýn je přeci jenom "za rohem". Přistání: kroužení a dosednutí, ALE! Jaký šok! NIKDO NIKDO netleská? Co to má být? Proč? Co se stalo, vždyť přistál skvěle! Zažila jsem tolik letů, kde přistání stálo za nic, ale stejně se tleskalo! I kdyby se mělo tleskat jako hurá konečně se zbavíme toho šílence! No.... Třeba se to v Evropě nedělá.... Kufry se našly autobus taky, všechno jako na drátkách... Až do chvíle než jsme dorazili do stanice metra. Takový chaos! Nejhorší zážitek v životě! Nesmyslné systémy, nepříjemné ženy, slangová angličtina! Hrůza! Tak, ale s pomocí jiných účastníků kurzu se snad podařilo, všem koupit správné lístky. Konečně Lewisham. Přichází na řadu moje precizně připravené mapky, jak se dostaneme domů. Ješté pár konzultací s Růžou abychom nenastoupili do autobusu jedoucího špatným směrem (znám se) a zvolili správný směr, kterým se vydáme na zastávku. No naivní představy o tomto úkolu se brzy rozplynuly, tedy zhruba po 15 minutách bloudění a naprosté neschopnosti najít NÁŠ autobus. 15 minut se brzy protáhlo na dvě hodiny naprosto nesmyslného hledání autobusu 122 když jsme mohli jet dvěma jinými rovnou ze stanice metra...Náladu nám ale naštěstí zvedla paní domácí! Nejlepší domácí na světě! "Oh Lovely!"

Nellinka říkala, že autogramy až při příletu zpět