Ca-NS:20 hours, 1.9.2012

Nadešel čas odjezdu, po měsících příprav a rozjímání nad tím, jestli to co dělám skutečně mám, je to tu. Probuzení v 4:30 sprcha, poslední pohled na kufry jestli tam něco nechybí. V 6:00 na letišti. všechno běží relativně hladce,poslední snídaně s nejbližšími, slzy před pasovou kontrolou....a už jsem v tom úplně sama. Gate: A3 v Praze ještě všechno  běží jako na drátkách a než se naděju sedím v letadle do Londýna. Chybí mi, všichni už teď. Kapitán hlásí k přistání a brzy se kola dotknou země. Z nějakého neznámého důvodu mívám vždy pocit : "A jedeme moc rychle! Jedeme moc rychle!" ale nejedeme letadlo zastavilo a už nás ženou do autobusu. K velké nelibosti všech okolo potřebuji víc času abych zkontrolovala zda mi nic nechybí abych tam nic nenechala. Naštěstí končíme na terminálu 3 ze kterého mi to letí přímo do Halifaxu odtud ještě tři hodiny autem do Louisdale a snad všechno dobře dopadne. Když se konečně vymotám z bezpečnostní kontroly zbývá do odletu letadla slabá hodinka a půl. Dojdu si pro sendvič a vodu a najdu si nějaké hozké místečko před tabulí, kde počkám až se rozsvítí číslo mé brány. měl by se zobrazit ve 12:25 divný, vzhledem k tomu, že letadlo odlétá ve 12:35. Brzy zjišťuji, že má letadlo zpoždění takže než se konečně zobrazí číslo gatu prožiji dlouhé 3 hodiny na obrovském letišti Heathrow ovšem už v odbavovacím prostoru. Konečně se všichni cestující přesunou do letadla a můžeme vyrazit start je klidný a nás čeká dalších 6 hodin v letadle. Shlídnu film dostanu jídlo, které sním a ani moc nepřemýšlím nad tím co to vlastně je, po 4 hodinách začínám být ospalá, nemůžu usnout. Podniknu několik procházek po letadla a přečtu několik článků pod názvy, které sami osobě vypovídají, že budou nesmírně inteligentní. Konečně kapitán vyhlásí, že se chystáme na přistání. Zválštní, že jak teď tak při letu do Lodýna bylo klesání tak pozvolné, že změny tlaku  nejsou nijak zvlášť nepříjemné. V tuhle chvíli mi tak blesklo hlavou, bože kdyby teď po 15 hodinách na cestě to letadlo spadlo tak by mě to fakt naštvalo. Brzy jsem ale zjistila, že tak tady by mi umřít nevadilo, všude okolo zeleno, krásná jezera, dokonce jsem z letadla viděla medvěda.  nádhera, úplně mě mrzelo, že musím sedět připoutaná a foťák mám v úložném prostoru. Bohužel tyto pocity blaha rychle vyprchali jakmile jsem vstoupila na imigrační... Tisíc otázek a zlé pohledy. Naštěstí vše dobře dopadlo a dorazily i mé oba kufry. Následující cesta s Marie Ann byla báječná, veškerý strach z angličtiny opadl a myslím, že to zvládnu. Jediné co mě na konci dne vyvedlo z rovnováhy byl příjezd do mého nového domova. Sešlo se snad celé město aby se na mě podívaly. Všichni čekaly uvnitř i kolem domu.....Yes, my new friends. I'm guilty. I'm an alien